Burnout Dominator
Úspěšní tvůrci všech předchozích arkádových autíček, tedy ostrovní
studio Criterion si tentokráte vzalo pracovní dovolenou, protože kutí
již další speciální díl pro konzole nové generace. Vydavatel EA
samozřejmě ještě nechtěl na stále dobře prodávané PS2 hodit flintu do
žita a proto svěřil zcela vyjímečně vývoj Dominátora svému internímu
studiu také z ostrovního království. Criterioni ovšem poskytli základní
stavební materiál v podobě holého enginu čtvrtého Burnouta a kluci
angličtí na tom začali makat.
Poslední dvojice Burnoutů po právu
patří k vizuálně nejvyspělejším hrám na Playstation 2 a díky
osvědčenému základu na tom ani Dominator není nijak zle. Na první
pohled se zdá, že je grafika prakticky stejná, co dříve. Nicméně žádná
verze novinky již nepodporuje neprokládané snímkování jako předchůdce
pro zámořský trh a při přímém porovnání také ubylo světelných efektů.
Subjektivně ovšem autíčka dosahují větších rychlostí, samozřejmě bez
jediného záškubu, což je u této série již dávno nepsaným pravidlem.
Není všechno zlato, co se třpytí
Jelikož
se nový Dominator tváří jako neviňátko, které svého staršího bratříčka
vezme pěkně do kapsy, dal jsem se do menšího šťourání a zjistil si
několik statistických údajů o novince i posledním dílu z líhně
Criterionu. Dominator nabízí solidní porci necelých devadesáti
karierních závodů, ovšem Burnout Revenge jich má skoro dvakrát tolik.
Podobné škrcení naleznete i v garážích. V Dominatoru osedláte skoro
čtyřicet vozů rozdělených do sedmičky tříd, ovšem jeho předchůdce jich
má zase dvojnásobný počet. O zeštíhlení barevných odstínů karoserií už
ani nemluvím.
Hra je tak oproti poslednímu originálu docela dost
přidušena, ovšem naštěstí to nemá vůbec žádný vliv na zábavu a
hratelnost. Tedy až na jednu vyjímku. Dominator trestuhodně zapřel
online multiplayer, což je velká škoda, protože v tomto ohledu starší
bratříček poskytl pěknou porci napětí i vzteku. Nicméně si alespoň
zajezdíte až se čtyřmi přáteli na rozdělené obrazovce ve všech
odemčených tratích a pro majitele jediného ovladače vytáhli noví tvůrci
z rukávu i párty režim, kdy jezdíte pěkně po jednom na střídačku. Kromě
jednoho závodu si dokonce můžete navolit i déle trvající turnaje,
včetně zrcadlové jízdy.
Hlavně dojet na bodech
Když
auta oblečete do několika málo barevných kabátků, potěší volná kamera
při následném prohlížení vozidla v showroomu. Na sklonku kariéry PS2
bych u takovéto hry očekával průhledná okna, jenže spokojit se budete
muset jen s černou lesklou plochou. Nicméně dost bylo tlachání, pojďme
na to hlavní, na závody. Na začátku máte k výběru jen základní modely z
prvních šesti tříd, výkonnější vozy, ale i nové tratě a podniky se
postupně odemykají za dosažení určitého počtu trikových bodů.
V
těchto bodech se kromě dosažení jedné ze tří medailí a plnění
druhotných úkolů také hodnotí působivé jízdní manévry, které jsou zde
velmi podstatné a bez jejich důkladného osvojení se v kariéře moc
daleko nedostanete. Jízda v protisměru, urputné držení boostu až do
konce, těsné míjení protijedoucích civilistů, driftování a nebo daleké
skoky vždy rapidně zvýší váš bodový příděl v závodu.
Apelem na
drsnou, ale bezpečnou jízdu se Dominator vrací až ke druhému dílu
série, z nějž si vypůjčil zajímavou funkci adrenalinového řetězení
boostů do jednoho raketového zrychlení. Chce to ale notnou dávku štěstí
a odvahy, protože se sice první část nitra správně drsnou jízdou
poměrně lehce nabije, nicméně neustále plnit následující modrý oheň pro
násobný boost, současně za jeho nepřetržitého! používání a bez kolizí,
je skoro čirá utopie. Bohudíky je zdejší provoz od minula řidší, takže
Dominator nakonec úplně vypustil rozporuplný závodní mód, ve kterém
jste museli v časovém limitu nabourávat ostatní účastníky silničního
provozu. Ale nebojte se vlka nic, není to zas tak těžké jak to na první
pohled skrze vysypané čelní sklo a rozdrcený kufr vypadá.
S bombou za hlavou
Předem
máte co dočinění s dokonalým a velmi příjemným ovládáním, jenž si
podává ruce s léty prověřeným jízdním modelem, takže zkušení harcovníci
série budou okamžitě doma Ostatně to po několika jízdách nováčci také.
Konfigurace joypadu nabízí sice jen dvojici nastavení tlačítek, ale
lehčí takedowny dovolují rozbít soupeře v závodě daleko častěji než
dříve. Při vaší totální havárii se pak pohled elegantně přesune dozadu
a vy pak s parádním výhledem na trať pošlete na vrakoviště jedním
pohybem analogu i přijíždějící protivníky. A kdyby to náhodou
nestačilo, v kufru si stále vezete mohutnou nálož připravenou kdykoli k
odpálení přímo na silnici. Když takto sejmete alespoň jednoho soupeře,
pokračujete s novou károu včetně plného boostu jakoby se nechumelilo.
Při
jízdě si pak zadní pohled můžete samozřejmě také navolit, když počet
umístění kamer do puntíku supluje použité náhledy z předešlého dílu. Za
dobré vychování považuji širokoúhlý režim a prostorový zvuk, Dominator
v tomto ohledu pochází ze slušné rodiny. Nesmí chybět hudební přehrávač
EA Trax, jenž odkrývá několik desítek jadrných songů, které si svobodně
vybíráte pro podkreslení atmosféry nejen při závodech. Vibrace ovšem
již tak hutné nejsou, určitě bych zvládl ještě výraznější třes, než
poměrně jemné vibrování. Ale zase z toho možná budou mít radost vaše
polovičky, ale to už trošku odbočuji...
Rozmanité ježdění
Středobodem
zdejšího závodění je samozřejmě karierní režim World Tour, který
nejštědřeji rozdává tolik chtěné bodíky pro odemykání dalších podniků a
vozů. Z dřívějška jsem si zvykl na pěknou satelitní mapu závodních
lokací, nyní je výběr závodu méně elegantní. Bohužel na rozdíl od
staršího kolegy nelze v Dominatoru nijak přeskočit instruktážní videa,
jenž po chvíli již docela obtěžují. V tomto hlavním módu se míchají
různé typy jízd a závodů, přičemž si skoro všechny můžete vyzkoušet
samostatně v nepovinné odbočce pojmenované Record Breaker.
Pro
počáteční seznámení s tratěmi vhodně poslouží klasické časovky se
slabým provozem, což je předurčuje jako jediný typ jízdy, při kterém se
můžete kochat okolím. V dalších závodech díky vysokým rychlostem pak
většinou kolem sebe uzříte již jen barevnou šmouhu, takže se v time
trialu pozorně dívejte, později se vám to bude sakra hodit.
Dále
se nabízejí závody proti pěti oponentům a to s nabouráváním, i bez
mačkání plechů, stejně jako driftovací podniky s důrazem na hodnocené
smyky. Dostatečně známé jsou eliminační jízdy, kdy odpadává poslední v
každém kole. I když byl vypuštěn Crash mód s bodovanými monstr
bouračkami, jízdy jsou i tak příjemně rozmanité. Malou novinkou je
závod, ve kterém se prodlužuje časový limit za povedené parádičky a
triky, takže je úkolem překonat daný časový strop. Škoda jen delších
prodlev při loadingu i nahrávání úrovní, což se děje tradičně
automaticky.
Oproti dřívějšku rázně zchudla i bonusová
nadílka. V Revenge narazíte na herní trailery i demoverzi amerického
fotbalu. Dominátor ve stejném šuplíčku schovává pohříchu jen
tutoriálová videa a titulky tvůrců, které bych za bonusový obsah moc
nepovažoval. Nakonec jsem si ale oddechl, protože Burnout si i po páté
zachovává svoje hlavní přednosti, takže mu věštím zasloužený úspěch,
ale stejně se nemůžu ubránit dojmu, že zejména proti svému staršímu
bratříčkovi prodělal zbytečnou zeštíhlovací kůru.
Verdikt:
I
když noví tvůrci vzali proslulý Burnout dle očekávání a své pověsti
pěkně zkrátka, nic to nemění na faktu, že je stále čertovsky zábavný,
ale hlavně velmi rychlý. Nicméně vytříbenosti svých dvou předchůdců jen
těžko dosáhne.
Hodnocení: 8/10
OBRÁZKY
